Spider-Man: Homecoming

Spider-Man: Homecoming (2017) znovu představuje Petera Parkera s osvěžujícím citem pro měřítko: svět může být plný bohů a supervojáků, ale Peter je pořád kluk z Queensu, který se snaží přijít do třídy včas. Po ochutnávce větších bitev zoufale touží dokázat, že patří na velké jeviště—jenže nejchytřejší tah filmu je držet ho nohama blízko chodníku, kde je každé rozhodnutí osobní a každý výkyv na pavučině má následky.

Jon Watts režíruje s lehkostí, která nechává komedii dýchat, aniž by vyfoukla nebezpečí. Prostředí střední školy není jen kulisa; je to tlakový hrnec, který formuje Peterova rozhodnutí a nutí ho žonglovat přátelstvími, rodinou a pokušením honit se za slávou. Výkon Toma Hollanda tenhle vnitřní tah krásně prodává—zachycuje jak opojení hrdinstvím, tak bolestivou trapnost z toho, že je nad jeho síly.

Tuto nerovnováhu zostřuje všudypřítomná přítomnost Tonyho Starka. Robert Downey Jr. hraje mentora se směsí netrpělivosti a neochotné péče, čímž proměňuje vedení v test: dokáže být Peter zodpovědný, aniž by byl bezohledný, odvážný, aniž by to bylo jen na efekt? Film tento vztah využívá k otázce, jak vypadá hrdinství, když nemáš neomezené zdroje—jen srdce, instinkty a spoustu tvrdých lekcí.

Michael Keatonův Vulture tyhle lekce nechává bolet. Místo aby sázel na kosmickou podívanou, působí hrozba znepokojivě prakticky, zakořeněná v zášti a oportunismu. Výsledkem je padouch, který neprověřuje jen Spider-Manovu sílu—prověřuje Peterův pocit bezpečí a posouvá příběh do napínavého, pouličního thrilleru, který se přesto pohodlně vejde do marvelovského vesmíru.

Kolem Petera je živý ansámbl: Marisa Tomei přináší teplo a přízemní humor jako teta May, zatímco Zendaya, Jon Favreau, Gwyneth Paltrow a Donald Glover dodávají texturu, díky níž tenhle svět působí obydleně. Když dorazí finále, Homecoming už tiše sdělil svou pointu: stát se Spider-Manem není o vylepšování obleku—je to o volbě těžší správné věci, i když nikdo netleská.