Solo Mio

Solo Mio (2026) bere noční můru — být ponechán u oltáře — a obrací ji v překvapivě lákavou premisu: co kdybyste na líbánky odjeli stejně? Tato romantická komedie režiséra Charlese Kinnanea sleduje Matta (Kevin James), který vymění zhroutivší se sen o pohádkové italské svatbě za sólovou cestu napříč Itálií, kde ho trapná setkání a nečekaná laskavost začnou znovu dávat dohromady.

Kevin James se opírá o postavinu potlučenou optimističnost a nechává komedii vyrůstat z nepohodlí spíš než z laciných hlášek. Matt nehledá lítost; honí se za itinerářem, který kdysi plánoval s někým jiným, a právě to napětí dává každé malebné zastávce pocit, že si ji zasloužil. Film nachází rytmus v kontrastu mezi velkými emocemi a malými, lidskými momenty — objednat si špatnou věc, říct špatnou věc a pak se zasmát, protože alternativa je se zhroutit.

Itálie tu není jen kulisa. Solo Mio využívá jídlo, pouliční život a krásu pod širým nebem jako jakýsi emoční meteorologický systém — jasný, rušný a občas ohromující. Jak se Matt noří do kultury, cesta se stává méně o „jít dál“ a více o „probudit se“, přičemž každodenní radosti země ho pošťuchují k jiné verzi sebe sama.

Tento posun se vyostří, když potká Giu (Nicole Grimaudo), jejíž přítomnost přidá jiskru, aniž by se příběh změnil v jednoduchou záchrannou romanci. Jejich spojení působí jako rozhovor dvou lidí, kteří už něco zažili — zvídavé, opatrné a vtipné způsobem, jakým skutečné flirtování často bývá. Se vedlejším obsazením, v němž jsou Kim Coates, Jonathan Roumie, Alyson Hannigan, Julie Ann Emery, Julee Cerda a Andrea Bocelli, film obklopuje svou ústřední cestu barevnými odbočkami, které udržují lehký tón.

Nakonec je Solo Mio cestovatelsky laděná romantická komedie o tom, jak si znovu přivlastnit plán ve chvíli, kdy zmizí původní důvod. Je sladká, aniž by byla přeslazená, něžná, aniž by se vlekla, a dost sebevědomá na to, aby nechala italské kouzlo dělat to, co umí nejlépe: přimět vás věřit, že se život může změnit během jednoho dlouhého, krásného týdne.